Vzdávat Bohu chvály

Irene Nowellová


Následující řádky jsou překladem jedné kapitoly z knihy Irene Nowellové - „Pleading, cursing, praising“ (Prosby, proklínání, chvály), jejímž tématem je rozhovor s Bohem prostřednictvím žalmů.

 

Žalmy jsou velkým darem. Máme privilegium modlit se je často, dokonce denně, aby během života pronikly až do morku našich kostí. Učí nás, jak vyprávět příběh o Boží lásce v našem životě, jak vykřičet bolest, aniž bychom se vzdali naděje, jak zpívat neustálou chválu Bohu. Jak řekl papež Jan Pavel II., „Kniha žalmů zůstává ideálním zdrojem modlitby křesťanů.“1 Rytmus žalmů je naší krví.


Pojďme se chvíli věnovat chválám, doxologii. Žaltář – po úvodních žalmech 1 a 2 – přechází postupně od nářku k chvále. Největší počet žalmů nářku je v první polovině žaltáře, největší počet hymnů v druhé. Přechod není nepřetržitý, ale je trvalý. Jinou pomůckou pro určení směru pohybu v žaltáři je skutečnost, že v poslední třetině knihy se vyskytují dva významné výrazy: „Boží láska trvá navěky“ a „Aleluja“! Struktura Knihy žalmů poskytuje vzorec i pro náš život.
V hymnech stojíme v úžasu před Bohem, který stvořil celý vesmír, a přesto používá svou nesmírnou moc, aby se staral o trpící lidi. Hymny jsou chválou vzdávanou z celého srdce. Kde se dřívější žalmisté soustředí sami na sebe – na náš životní příběh, naše nebezpečí, naši záchranu, na to, co Bůh udělal pro nás – hymny se soustředí zcela na Boha. Zde se skutečně Bůh stává podmětem každého slovesa.


Stejně jako nás nářky mohou naučit mnohé o tom, jak vykřičet svou bolest; hymny nás učí, jak vzdávat chválu. Jsou mnohem jednodušší než žalmy nářku. Nyní, když Boha chválíme, už se nenacházíme v těžké situaci. Hymny mají jenom dvě části: výzvu ke chvále a důvody, proč Boha chválit. Někdy se výzva ke chvále opět objevuje na konci žalmu.
Výzva ke chvále, v protikladu k nářkům, není určena Bohu. Vyzýváme každého člověka a všechno stvořené, aby nám pomohli chválit velkého a mocného Boha. Nikdo z nás není schopen sám vychválit jeho úžasnou dobrotu. Nejprve se snažíme sebrat vlastní síly: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu“ (Ž 103,1), „Chval, duše má, Hospodina! Hospodina budu chválit po celý svůj život“ (Ž 146,1-2). Pak svoláváme všechny věřící, „Zpívejte Hospodinu píseň novou... Ať se Izrael raduje ze svého Tvůrce“ (Ž 149,1.2), „Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy“ (Ž 95,1). Všechny národy: „Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem“ (Ž 117,1). Celé stvoření: „Hlahol Hospodinu, celá země!“ (Ž 100,1). Dokonce k tomu vybízíme i anděly, nebeské bytosti: „Přiznejte Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu“ (Ž 29,1).
Nejúplnější výzvu ke chvále najdeme v žalmu 148:

 

Chvalte Hospodina z nebes,
chvalte ho ve výšinách!
Chvalte ho, všichni jeho andělé,
chvalte ho, všechny jeho zástupy.

Chvalte ho, slunce s měsícem,
chvalte ho, všechny jasné hvězdy.
Chvalte ho, nebesa nebes,
rovněž vody nad nebesy,

chvalte Hospodinovo jméno!
Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,
on tomu dal povstat navěky a navždy,
nařízení, které vydal, nepomine.

Ze země ať chválí Hospodina
netvoři a všechny propastné tůně,

oheň, krupobití, sníh i mlha,
bouřný vichr, který plní jeho slovo,
horstva a všechny pahorky,
ovocné stromy a všechny cedry,
zvěř a všechna dobytčata,
plazi, okřídlené ptactvo,

králové země a všechny národy,
vladaři a všichni soudci země,
jinoši i panny,
starci i mladí.
Ať chválí Hospodinovo jméno,
pouze jeho jméno je vyvýšené,
jeho velebnost je nad zemí i nebem.

(Ž 148,1-13)2

 

Výzva ke chvále vždy předpokládá chválení ve společenství. Jsme v tom společně. Pozváním ke chvále bereme na sebe zodpovědnost za celé stvoření, jak jsme ji dostali v knize Genesis: „Panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe“ (Gn 1,28). Přebíráme zodpovědnost, máme být mostem mezi stvořením a Bohem; my, kdo jsme vytvořeni z prachu země a dýcháme dechem Božím (Gn 2,7). Přebíráme zodpovědnost být plícemi země. Odřízneme-li se od Boha, od Božího životodárného dechu, celá země se udusí. Proroci nám to opakují znovu a znovu:

 

Jak dlouho ještě bude země truchlit
a bylina schnout na všech polích?
Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí,
jsou vyhlazována zvířata i ptactvo.

(Jer 12,4)

 

Částí naší zodpovědnosti je přimět všechno stvoření chválit Boha spolu s námi.
Svoláváme všechny lidi, všechno stvoření, protože si uvědomujeme, že sami nemůžeme nikdy vzdát Bohu dostatečnou chválu. Naše síly jsou příliš slabé, jsme příliš malí. Musíme získat posily. V obratu k naději na konci žalmu 22 dokonce voláme i mrtvé a nenarozené, aby se připojili k našim chválám (Ž 22,30-32).
Povoláme všechny, aby nám pomohli vzdávat chválu, a pak začínáme vypočítávat důvody, proč bychom měli Boha chválit. Každá dobrá věc, kterou prožijeme, je důvodem Boha chválit. Nebesa, „dílo tvých prstů“ v nás vzbuzují úžas (Ž 8,4). Bůh je učinil svým slovem (Ž 33,6) a ona na oplátku „vypravují o Boží slávě“ (Ž 19,2). Bůh vysílá slunce, aby radostně běželo po své denní dráze (Ž 19,6-7). Učinil „ měsíc k určování času“ a hvězdy, aby vládly noci (Ž 104,19; 136,8). Čas je v Božích rukou. Bůh stvořil zvířata a dal jim vodu a potravu (Ž 104,10-11.14). Všechno stvoření radostně zpívá o Boží spravedlnosti: stromy „plesají“, moře burácí, „řeky tleskají dlaněmi“ a „hory plesají“ (Ž 96,11-13; 98,7-9). Ale především chválíme Boha za všechny dary, které dal nám. Stvořil nás, vede nás, miluje nás (Ž 100,3.5). Sytí nás a ochraňuje nás (Ž 145,15-16.20). Odhalil nám poselství o spáse (Ž 147,19). Ale i Bůh má mezi lidmi své oblíbence! Používá svou moc především k pomoci chudým a trpícím, každému z nich. Vybízíme všechny, aby chválili Boha, který slyší nářek ubohých (Ž 34,18), podporuje sirotka a vdovu (Ž 146,9), sytí hladové (Ž 145,15-16), otvírá oči slepým (Ž 146,8), a nikdy nezapomíná na ubožáky (Ž 113,7).
Důvody pro chválu jsou obvykle uvedeny hebrejským slovem „ki“, které překládáme jako „za“ nebo „protože“. Například: „Chvalte Pána, protože je věrný.“ Ale ki se dá také chápat jako „opravdu“ nebo „teda!“ „Chvalte Pána, neboť je dobrý“, může být i „Chvalte Pána, opravdu je dobrý/ ten je teda dobrý!“ Slovo ki najdeme v první kapitole knihy Genesis, když se Bůh dívá na všechno, co stvořil a říká ki tob (Gn 1,4.10.12.18.21.25) – „To je teda dobré!“ V žalmu 100 mu tuto chválu vracíme. Náš důvod ke chvále je nejjednodušší, jaký může být: „Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné“ (Ž 100,5). Někdy si to zkuste. Místo „Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý,“ řekněte, „Děkujte Hospodinu! Ten je teda dobrý!“ (Ne při společné modlitbě, pochopitelně!)
Důvody pro chválení Boha se často vyjadřují přítomným časem, jakoby děj probíhal právě v tuto chvíli.
Například v žalmu 103,3-5:
 

On ti odpouští všechny nepravosti,
ze všech nemocí tě uzdravuje,
vykupuje ze zkázy tvůj život,
věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,
po celý tvůj věk tě sytí dobrem,
tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

 

To všechno se děje právě teď!
Nebo žalm 146,5-10:

 

Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova,
kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu,
jenž učinil nebesa i zemi
s mořem a vším, co k nim patří,
jenž navěky zachovává věrnost.
Utištěným dopomáhá k právu,
hladovým chléb dává.
Hospodin osvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým,
Hospodin sehnuté napřimuje,
Hospodin miluje spravedlivé.
Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova,
ujímá se sirotka i vdovy,
svévolným však mate cestu.
Hospodin bude kralovat věčně,
Bůh tvůj, Sióne, po všechna pokolení.

 

Náš Bůh je Bohem živých!
Boží mocné skutky stvoření a vykoupení světa neustávají – pokračují i nyní! Proto naše chvály nesmí nikdy umlknout. Důvody pro díkůvzdání Bohu jsou každý den nové. Každý den se shromažďujeme, abychom zpívali Bohu chvály. Dnes, jako každý den, uslyšíme Boží hlas!
Shawn Carruthová, OSB, popsala tuto nutnost neustále chválit Boha ve svých úvahách o modlitbě hodin, zvláště o evangelijních kantikách, Magnificat a Benedictus (Lk 1,46-55.68-79), která se zpívají každý den při ranních a večerních chválách. Carruthová poznamenává, že to připomíná „domácí práce“. Nikdy nemůžeš vyprat všechno prádlo, abys jej už nikdy nemusela prát. Nikdy nemůžeš navařit tolik jídla, abys už nikdy nemusela vařit. Stejným způsobem nikdy nemůžeme přestat chválit Boha. Bůh je vždy před námi. Vždy učiní nějaké podivuhodné skutky, které nikdy předtím nevykonal. Nikdy jej nedohoníme. Její postřeh si zaslouží, aby po něm následovalo: Aleluja!3
Žalmy nás učí rytmu života: vyprávět příběh, vykřičet bolest, vzdávat díky a chválit Boha. Modlíme-li se žalmy často, dostává se tento rytmus do nás, stáváme se lidmi, kteří s ním prožívají každý okamžik života. Boží podivuhodné skutky v našem životě a vyprávění o nich druhým: lidem, kteří dokáží pochopit naši bolest a hněv a obrátit tyto pocity k Bohu s naprostou upřímností a důvěrou; lidem, kteří svolají celý svět, aby vzdával chválu velkému a milosrdnému Bohu. My, kdo se modlíme žalmy pravidelně, vytváříme místo pro druhé, aby znovu našli rytmus vyprávění, nářku a chvály. Myslím, že je to naše největší služba lidem.
Už se modlím žalmy více než padesát let a dobře si uvědomuji, že sestra Lilian měla pravdu. Žalmy člověku pronikají do morku kostí. Jak píše Jan Kassián:

 

Začínáme je opakovat a začínáme o nich uvažovat v hluboké zkroušenosti srdce, ne jako by byly složeny prorokem, ale jako by byly naší vlastní řečí a naší vlastní modlitbou... Poznáváme, že jejich slova vznikla nejen v mysli proroka v dávných dobách, ale že se každodenně znovu rodí a naplňují v nás.
Neboť Písmo svaté je průzračné, a odhaluje nám i své vnitřní orgány, pokud se to dá takto říci; jeho myšlenky naše zážitky nejen popisují, ale dokonce je i předvídají, a význam jeho slov nám neodkrývá výklad kněží, ale události našeho života... Tak máme pronikat do jeho smyslu, ne skrze psaný text, ale nechat se vést svou zkušeností.

 

Žalmy se stávají naší součástí. Učí nás být lidmi, kteří naslouchají – Bohu, Kristu, jeden druhému. Dávají nám možnost uvědomit si všechny divy stvoření – lidi i zvířata. Vedou nás, abychom byli lidmi otevřenými budoucnosti. A posledním důsledkem každodenní modlitby žalmů je první slib žaltáře: „Blaze muži!“ První slovo Knihy žalmů je ´ashre, „šťastný“. Žaltář začíná slibem, že když se budeme modlit žalmy dnem i nocí, budeme šťastni. Celý obsah žaltáře směřuje znovu k prvnímu slibu: Modlit se žalmy denně vede ke štěstí.
Sestra Desiderie byla takovým šťastným člověkem. Dožila se 104 let a vedla typický klášterní život. Dělala všechno, od práce v pekárně k vychovávání novicek. Když jí bylo devadesát pět, začala při chůzi potřebovat chodítko a my jsme se naučily chránit si kolena, když jsme ji potkaly v refektáři. Byla tak nadšená, že nás vidí, že vždycky energicky postrčila chodítko směrem k nám. Když se člověk okamžitě hluboce neuklonil, riskoval, že dostane ránu do kolen. Ale ona nám chtěla jenom říci. „Je to všechno v hymnech!“ Opakovala tu větu pořád dokola, aby si byla jistá, že jsme to pochopily. Když se dožila sta let, jejím refrénem se stalo: „Bůh tě miluje.“ Důraz, s nímž to oznamovala, neponechával žádné místo pochybnostem. Ve 104 letech už se jenom prostě usmívala. Už nepotřebovala slova. Opravdu byla hymnem, který se stal tělem. Písně chvály pronikly až do morku jejích kostí. Ona nás dovedla k poslednímu slovu žaltáře: Aleluja!

 

Žaltář končí neúplným hymnem. Celý žalm 150 je výzvou k chvále. „Aleluja“ – slovo, které nejlépe charakterizuje tento hymnus a mnoho dalších, je výzvou chválit Boha. (Možná si myslíme, že v Bibli toto slovo najdeme prakticky všude, vyskytuje se však pouze v poslední třetině žaltáře, ve třinácté kapitole knihy Tobijáš a v devatenácté kapitole knihy Zjevení.) „Hallelu“ je rozkazovacím způsobem druhé osoby množného čísla slovesa „vzdejte chválu“. „Jah“ je částí posvátného jména „Jahve“. Takže Aleluja je pozvání pro všechny, aby chválili Boha! Každý verš žalmu 150 začíná hallelu, kromě posledního – který končí tehallel jah hallelu-jah! Poslední verš žaltáře je poslední výzvou chválit Boha: „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja“ (Ž 150,6). Výzva ke chvále je poselstvím pro náš život. 9. ledna 2002 papež Jan Pavel II. o žalmu 150 řekl:

 

Všechno stvoření zpívá hymny chvály Stvořiteli, prvořadou roli v tomto chóru však mají lidé. Skrze člověka, mluvčího všeho stvořeného, všechno živé chválí Pána. Náš dech života, který předpokládá znalost sama sebe, vnímavost k okolnímu světu a svobodu, se stává písní a modlitbou všeho života, který pulsuje ve vesmíru.
Ve spojení se Synem, dokonalým hlasem celého vesmíru, který stvořil, nechť se staneme neustávající modlitbou před Božím trůnem.5

 

Žalm 150 je nedokončený – je výzvou ke chvále, ale neudává žádné důvody. Takže i žaltář sám je nedokončený. My máme chvalozpěv dokončit, uvést důvody ke chvále svým vlastním životem. Až do konce věčnosti nebudeme hotovi s chválou našemu podivuhodnému Bohu. Chvála je cílem všech modliteb. Všechny naše modlitby mají končit Aleluja!

 

Cvičení:

 

1. Chvíli se dívejte na svět kolem sebe a naslouchejte mu. Za co byste chtěli chválit Boha? Nezapomeňte: Hymny jsou víc o Bohu, než o nás.

 

2. Pomyslete na důvody ve svém osobním životě, za něž byste mohli chválit Boha sami a s těmi, které milujete; za minulost, přítomnost, budoucnost.

 

3. Pomyslete na ty, které chcete zavolat, aby vám pomohli chválit Boha: živé, mrtvé, nenarozené. Které stvořené věci chcete, aby se připojily k vaší písni chvály? Příroda (hvězdy, skály, ptáci, sedmikrásky, vaši psi a kočky) i lidské výtvory (malby, budovy, jídla, stoly, svetry).

 

4. Rozhodněte se, které z těchto důvodů a pomocníků ve svém žalmu využijete. (Nemusíte je tam mít všechny. Zítra přece můžete napsat nový hymnus!)

 

5. Shromážděte je všechny silou své představivosti kolem sebe a napište hymnus:
• Začněte výzvou ke chvále.
• Vypočítejte důvody pro chválu, používejte „za“ nebo „protože“.
• Opakujte tento vzorec (výzvu a důvody), dokud budete chtít.
• Můžete skončit další výzvou ke chvále. Velmi dobrou volbou je: „Aleluja!“

 

Dovětek: Moje modlitba za tebe, milý čtenáři: Ať žalmy obohatí tvůj život a tvou modlitbu. Ať se skutečně staneme „lidmi žalmů“. Prosím, modli se i ty za mne.