Co je to chvála?

Následující řádky jsou úryvkem z knihy Carrolla Stuhlmuellera "The Spirituality of the Psalms" (Spiritualita žalmů).

 

Chvalte! – Co to je?

 

Co znamená chvála? Je to to, co po příkladu starého Izraele dáváme Bohu ve svých písních a modlitbách, když jej velebíme za množství darů, které nám udělil, a za množství zázraků, jež mezi námi vykonal? Zdá se, že překlad žalmu 29 toto vysvětlení potvrzuje.

 

Vzdejte Hospodinu, Boží synové,
vzdejte Hospodinu slávu a moc.
Vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména,
v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!
(Ž 29, 1-2)

 

Avšak toto vysvětlení chvály jako radostného dávání Bohu nás staví před několik vážných problémů. Opravdu lidé něco Bohu dávají? Proroci jako Ámos a Jeremiáš tuto samolibou myšlenku tvrdě odmítali, neboť naznačuje snahu uplácet Boha nebo mu lichotit, aby odhlédl od našich hříchů. Žalm 50, složený pod silným vlivem proroků, se proti této směšné, ale nebezpečné a rozšířené mentalitě ostře obrací:

 

Nekárám tě pro tvé oběti,
vždyť tvé žertvy jsou stále přede mnou.
Nemusím brát býka z tvého chléva
ani kozly z tvých ohrad.
Neboť mně patří veškerá zvěř lesní
a na svých horách mám zvířat na tisíce.
Znám všechny ptáky na nebi,
mé je vše, co se hemží na poli.
Kdybych měl hlad, nebudu ti o tom říkat,
vždyť můj je svět se vším, co ho plní!
(Ž 50, 8-12)

 

Celopaly a oběti nedávají Bohu nic, co by už nevlastnil: „...mně patří veškerá zvěř lesní“. A ani chvála nedává Bohu nic, co by mu nepatřilo.


Co je tedy chvála? Co vlastně člověk Boží chválou dělá? Navrhuji: chvála je úžasný, radostný způsob, jímž uznáváme zázraky mocné Boží lásky k nám. Chvála do tohoto šťastného rytmu nakažlivě vtahuje ostatní. Chvála je veřejný úkon společenství, jímž se lidé stávají součástí podobného cyklu jako déšť a sníh. Ty přicházejí z nebe, a když vsáknou do země, vracejí se k nebi v podobě stromů, květin a jiných rostlin. To je přímo metafora, kterou k popisu Božího slova užil prorok Izajáš (Iz 55, 10-11).


V žalmech chvály mohou Boží zázraky proniknout naše srdce a mysl – zázraky, z nichž vzešly vzpomínky a tradice o tom, co Bůh vykonal pro Izraelity, divy, které zalétají až na samý konec vesmíru jako zářivé exploze vzdálených hvězd:

 

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů,
na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil:
Co je člověk, že na něho myslíš,
co je smrtelník, že se o něho staráš?
(Ž 8, 4-5)

 

Když je někdo ztracen, ba přemožen divy, jež ho obklopují, žalmy chvály ho mohou pozvednout radostnou důstojností před Bohem. „Dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno“ (Ž 8,7). Chvála dává velkolepému, tajemnému, avšak mlčícímu vesmíru možnost zaznívat hudbou a vztahovat se novými, podivuhodnými způsoby k Bohu.


Když v radostných slovech hymnů chvály zaznívá vzpomínka Izraele na Boží podivuhodné skutky vykoupení v jeho historii, Bůh v každé nové generaci znovu činí to, co učinil pro praotce. Chvála přetváří dějiny, to, co se stalo „jednou pro všechny“, v to, co se děje „vždy znovu pro všechny“. Paměť, látka velkých Božích zásahů, aktivuje víru pozdější generace, která ve zpěvu a naději předjímá obnovení minulých Božích skutků. Bůh je vždy ten, kdo má iniciativu. Chvála vystupuje ze vzpomínky na Boží jednání a z víry, že takový Bůh je s vyvoleným národem vždy.


V žalmech – nejen v nich, ale zejména v nich – se minulost a budoucnost slévá v zázrak přítomnosti. To, co Bůh vykonal, např. když vyvedl Izrael z Egypta, to činí nadále v okamžiku bohoslužby, která připravuje budoucnost. Avšak přítomný okamžik je v této chvále tak podivuhodný, že ti, kdo bohoslužbu konají, v úžasu umlkají a přejímají rytmus hudby. Chvála, jak jsme ji zde popsali v teoretických konstatováních, se stává živoucí akcí v žalmu, který zřejmě Ježíš s učedníky zpíval při Poslední večeři, jak tomu bylo u všech Izraelitů při oslavě tří velkých poutních svátků v Jeruzalémě:

 

Když vytáhl Izrael z Egypta,
Jakubův dům z cizáckého lidu,
stal se Juda Boží svatyní,
Izrael Božím panstvím.
Moře to vidělo a prchlo,
Jordán se obrátil nazpět,
hory poskočily jako berani,
pahorky jako jehňata.
Co je ti, moře, že prcháš,
Jordáne, že se obracíš nazpět,
hory, proč poskakujete jako berani,
pahorky, proč skáčete jako jehňata?
Země, třes se před Pánem,
před Bohem Jakubovým,
jenž mění skálu v bažinu,
křemen v prameny vod.
(Ž 114)

 

Tento klenot poezie kypí vzrušením a tichem, tak jako liturgie. Ta končí tím, že se oltář a lid kropí čerstvou vodou; lid ji také pije. Z událostí v Sinajské poušti se stávají radostné okamžiky života (Ex 17,1-7, Num 20,6b-13). Žalm spojuje exodus z Egypta, kde nebyly hory, s horou, která je vidět od řeky Jordánu. Žalm přenáší liturgii staré svatyně v Gilgálu, při ústí Jordánu do Mrtvého moře, do hlavní svatyně, jeruzalémského chrámu. Není divu, že se třesou účastníci bohoslužby i země, na niž se vrhají. Lidé se třesou „před Pánem“. Události vlastně nejsou události, ale Hospodin, podivuhodně přítomný. „Třes se … před Bohem Jakubovým“.


Hory a pahorky pravděpodobně neposkakovaly jako berani a jehňata. V chvějivém světle pouště, když horký vzduch stoupá od země k nebi, se nicméně mohlo zdát, že se pohybují. A jejich poskakování ožilo v hudbě a tanci lidu:

 

Objevuje se tvůj průvod, Bože,
průvod mého Boha, mého krále, směřující do svatyně.
Vpředu kráčejí zpěváci, vzadu harfeníci,
uprostřed dívky bijící do bubínků.
(Ž 68, 25-26)

 

Přijdou a budou plesat na výšině sijónské...
Tehdy se rozveselí v tanci panna,
zaradují se jinoši a starci.
(Jer 31,12-13)

 

Když vzpomínky na veliké Boží skutky rozněcují víru Izraele a tato víra se rozeznívá písní a tancem, Bůh obnovuje velké divy minulosti. Chvála je tedy úžasným potvrzením Boha a toho, co Bůh vykonal a nadále koná v životech věřícího lidu. Tento lid je skutečně živý, a tak hymny chvály překypují činností. Lidé jsou vyzýváni, aby zpívali (Ž 98), tleskali (Ž 98), klaněli se (Ž 95), tančili (Ž 150), hráli na hudební nástroje (Ž 150). Ptají se jeden druhého, téměř v nevíře (Ž 8). Tak je chvála vyjádřením souhlasu a potvrzení – souhlasu celým tělem.


Nakonec je tu prostý, účinný literární styl hymnů chvály. Tento typ žalmu začíná zvoláním nebo výzvou. „Zpívejte Hospodinu“ (Ž 96) nebo „Pojďme…“ (Ž 95). Toto pozvání může být společný refrén (Ž 8, 2.10). Ten se nemusí opakovat jen na začátku a na konci, ale společenství ho možná může polohlasně zpívat celou dobu. Ústřední část žalmu, často uvozená hebrejskou částicí ki, neuvádí důvod chvály Boha, ale její motivaci. Ačkoli ki může znamenat „protože“ či „neboť“ a uvádět důvod nebo příčinu, původní význam byl výkřik údivu, něco jako „opravdu!“ nebo „Bože!“ Chvála nevychází tolik z přemýšlení o Boží slávě, podnět k chvále spíš vychází od Boha.